Už odjezd na tento závod předznamenával pro Martina Vojtěcha budoucí vývoj událostí: Ve Znojmě při
odjezdu slyšíme mezi koly syčení...
...jako když má někdo defekt. Na tlumiče trvá zvuk moc dlouho. Po
chvíli prohmatávání kol je nalezena nezvykle studená taška patřící Martinovi. Sprej s teflonovým
olejem byl zřejmě bez krytu. Taška je perfektně promazaná. Už jen do ní občas přihodit nějaký suchý
řetěz.
To byla ta úsměvnější část. V Rožnově se Martin v klidu a míru zařadí mezi ostatní závodníky. Ve
chvíli startu odstartuje i on – do auta pro svoje číslo. Ti kdo znají Martinovy výkony, vědí, že
tohle nakrchne už dost. Naprosté většině závodníků by celkem o nic nešlo. Ale zde už o něco jde.
Ke startovní čáře se opět dostává asi 5 minut po startu. Dohání mě ještě během prvního stoupání,
kdy jen na jeho přítomnost vedle sebe nechápavě zírám. Ze zadu slyším od ostatních několik lehce
naivních pokynů, že se za něj mám pokusit zavěsit. Vzápětí mizí z dohledu. I když jel jak ďábel,
na dotažení čela závodu to nestačilo.
Trošku podobně, byť z vlastního rozhodnutí dopadl Pavel Jordán. Jak z rozhovoru vyplynulo, zřejmě
jel na krátké trati kus s Jirkou Šrůtkou, s kterým je ve stejné kategorii. Poté se rozhodl počkat
na Michaelu. Tu většinou na závodech doprovází. Když přijel do cíle, zjistil, že Jirka je coby
druhý v kategorii na bedně. Vzhledem k tomu, že na bedně je rozdáván nadbytek kartónů piva, Pavel
si vše vynahrazuje a jede (na)kaši do Znojma.
Jak už to na Petyša Tour bývá, někdo musí píchnout. Jestli jenom jeden, tak je to ještě poměrně
dobré, protože tam po téměř všech sjezdech vidím okolí tratě lemované lepícími cyklisty. Tím
jedním se bohužel stal Roman Meidl, coby další zdatný bojovník o bednu. V cíli ho pak vidím vkládat
mezi plášť a duši kevlarový pás proti defektům. Asi ho už to píchání přestává bavit. K jeho pocitu
marnosti mohla přispět i zablokovaná vidlice. Je sice velice dobrý ve sjezdech, ale ty hrozné rány
od řídítek příliš nepotěší.
Po všech těchto peripetiích převzal žezlo šampióna Jiří Rechtík, kterému se povedlo být na velmi
náročné dlouhé trati pátý v absolutním pořadí a druhý ve své kategorii. Byť se mu dle vlastních
slov jelo dobře, ke konci už má „hoských prémií“ také po krk. Nijak se netají obdivem k mnohem méně
trénovaným soupeřům, kteří s touto likvidační tratí bojují i dvojnásob dlouhou dobu. Takový pohled
je možná méně známý, ale mezi rychlými závodníky s živou vizí dvojnásobné tratě běžný.
Dva zajímavé výsledky byly na krátké trati. Kromě milého překvapení v podobě druhého místa Jirky
Šrůtky zazářila Michaela Jordánová a vybojovala 3. místo. Dojela zhruba 6 minut po vítězce. Necelou
půlminutu po ní dojel do cíle Milan Krutiš. Tomu se dle jeho vlastních slov jelo velmi dobře a
uvádí maximální rychlost ve sjezdu 71 km/h (vítěz této kategorie měl maximálku 69). Já jen dodávám,
že při 71 km/h na těch úzkých cestách by za mnou zůstávala dobře pohnojená trať. Zde mě okamžik
nepozornosti stál nanejvýš pěknou ránu větví přes obličej, ale jako správný papparazzi mohu přihrát
jiný odstrašující příklad:
Nejvýkonnější jezdci cyklo klubu konečně objevují sílu médií a sdružují se do týmu s čtenářsky
vděčným názvem „FOFR ŠKOLA CKK ZNOJMO BERTOLINY“ (Bertoliny dle nápisu na Romanově autě). Jezdci
Galaxy se tak mohli domnívat, že přijel cirkus. Nicméně se tento cirkus dostal na 3. místo v soutěži
týmů. Dál už se dostaly jen týmy bohatě proložené vítězi.
Ve velkém stylu závodí Bednaříkovi. Pavel vezme celou rodinu, stany, spoustu pití, přijíždí nejpozději
v pátek, aby si stihl prohlédnout trať, a setkává se starými známými. Potom jede krátkou a do dalšího
dne slaví její úspěšné zdolání.
Použití krátké tratě je u tohoto maratonu na místě. Na delší variantě je do pouhých 58 km našlapáno
1730 m převýšení. Výjezd pod vrchol Radhoště je nejbrutálnějším stoupáním celé Galaxy série. Dokonce
ani počáteční stoupání na Libín v Prachaticích není tak nekonečné. Nicméně dlouhé variantě začínám
přicházet na chuť, protože ty okamžiky dalekých výhledů na malinká městečka pod sebou skutečně
připomenou hory. Další „panoramata“ lze tradičně obdivovat v cíli. Někdy to vyjadřuji v tom smyslu,
že když chcete vidět pěkné ženské, podívejte se na stupně vítězů. Při vyhlašování příslušných kategorií
tam právě takové budou.
Nejkrásnějším okamžikem závodu je samozřejmě ten, kdy už KONEČNĚ projedete cílem. Pak nastává chvíle
odpočinku. Michaela zde nalézá svého plyšového myšáka zavěšeného ke stropu auta. Prý už byl vyčerpaný
neustálým Michaeliným stiskem a chtěl se vším skončit. Protože sám ke stropu nedosáhl, požádal Leoše,
aby ho tam zavěsil. Nicméně abych se do Míši jen nestrefoval: Rozdíl je nanejvýš v tom, že svůj
vlastní „zvěřinec“ chovám v soukromí a bezpečí domova.
Krátké pokračování závodu nastalo cestou domů, když nás předjížděl Jirka Šrůtka. Roman se jako zkušený
závodník zavěsil „do háku“ a na rovince vyčkával, až se Jirkově autu unaví motor. Nakonec svého soupeře
úspěšně zdolal.
Výsledky jsou následující:
Krátká trať
| celkové pořadí |
jméno |
kategorii |
pořadí v kat. |
čas |
| 24 |
Jiří Šrůtka |
C1 |
2. |
1:27:59 |
| 75 |
Pavel Jordán |
C1 |
10. |
1:40:10 |
| 78 |
Michaela Jordánová |
J1 |
3. |
1:40:36 |
| 82 |
Milan Krutiš |
M1 |
20. |
1:41:02 |
| 173 |
Pavel Bednařík |
C1 |
29. |
2:25:49 |
Dlouhá trať
| celkové pořadí |
jméno |
kategorii |
pořadí v kat. |
čas |
| 5 |
Jiří Rechtík |
B2 |
2. |
2:33:36 |
| 25 |
Martin Vojtěch |
B2 |
9. |
2:46:08 |
| 41 |
Roman Meidl |
C2 |
8. |
2:55:39 |
| 61 |
Martin Chalupa |
B2 |
20. |
3:05:33 |
| 87 |
Leoš Frecer |
C2 |
19. |
2:14:44 |
| 156 |
Vlastimil Boček |
C2 |
35. |
3:52:17 |
V cíli se mi jako po každém lepším závodě třesou ruce a mám srolovaný žaludek. To během dvou
hodin téměř odezní. Čeká mě však neplacený nadstandard, když mi ze soboty na neděli vyteče
celý obsah zažívacího ústrojí do záchodu (doslova a bez špetky nadsázky) a ráno budu do sebe
cpát desítku tablet živočišného uhlí a 300g 70% hořké čokolády. Nicméně se na nedělní vyjížďku
stíhám dostavit 10 minut po deváté – tedy v limitu. Marně čekám téměř do 9:30. Nikdo se
neobjevuje. Poté zvolna zamířím přes Gránice na Lukov a Šobes. Na chvíli potkávám v blízkosti
Spáleného mlýnu Tondu s Martou.
Lehnu si v Podmolí u ovečky, ale vadí mi tam puštěné rádio. Po včerejším vypětí, nekonečném
čekání na vyhlášení výsledků, kdy byla puštěna tvrdá muzika, rušném návratu a noční příhodě
je přijatelným zvukem jemný šum větru v korunách stromů a maximálně zpěv ptáků. Klidím se
od ječení takzvaných zpěváků a zpěvaček na Liščí skálu. Nedaleko zahlédnu slepýše. Po dlouhé
době konečně nějakého nepřejetého. Dokonce mi dostatečně dlouho leží modelem, abych si ho mohl
vyfotit. S krásnou půlmetrovou užovkou u Havraníků zářící do dálky svými žlutými měsíčky tolik
štěstí nemám. Ta utekla hned.
